Historie chovatelské stanice:
V roce 1982 jsem viděla poprvé v životě briarda, byl to shodou
okolností briard plavý. Zaujal mne krásnou srstí a veselou povahou.
Tehdy jsem připravovala svého dvouletého německého ovčáka na
vrcholové zkoušky a nebyl čas ani prostředky na tak náročné
plemeno.
Bylo to setkání letmé, ale mně se zapsalo do paměti okamžitě. Jako člověka, kterého provázejí psi od dětských let, jsem hned věděla, že toto plemeno si pořídím jednou určitě.
Věci dostaly rychlý spád a následující 4 roky jsem se musela psů vzdát úplně - narodil se syn, studovala jsem vysokou školu, připravovala se na státnice, dodělávala závěrečnou praxi. Když se mne můj muž zeptal, co bych si po tak úporném kolotoči posledních let představovala jako dostatečnou odměnu a dar ke státnicím, vyslovila jsem své zbožné přání - mít konečně po tak dlouhé absenci psa. Nastal problém - které plemeno ? Musel to být v prvé řadě velký pes, pak dostatečně psychicky vyrovnaný ( máme malého syna, bydlíme v centru města a musí mít předpoklady pro sportovní výcvik - můj velký koníček) a mým snem byla právě dlouhá srst. Takže výsledné rozhodnutí nemohlo být jiné než briard.
Pak to šlo celkem hladce. Protože jsem se znala z kynologických akcí s MVDr.D.Kocúrovou, obrátila jsem se na ni o radu. V té době se očekával nadějný vrh po CLAUDINE z Ecolonu ze zahraničního krytí, optala jsem se pana Dr.M.Vigaše o možnost koupení štěněte z tohoto spojení. Po letech jsem se dozvěděla o tvrdém rozhodování a prověřování mých kynologických kvalit ze strany chovatele. Nevyšla jsem z něho zrovna néjlépe - pokud je dvouletý pes v mých rukách připraven na zkoušky typu ZVV3, asi mám dost tvrdé metody a tudíž pro briarda nepřijatelné ! Ale nakonec jsme si pro štěně jeli. Druhá vlna pesimismu padla na chovatele, když mne shlédl ve dveřích ta osoba vážící 44kg chce zvládnout briarda a ještě psa ? Asi jsme panu Vigašovi na klidu nepřidali. Domů jsme si odváželi plavé psisko výzorem medvěda ( jela jsem původně pro černou fenu), s povahou silně dominantního psa - velitele všeho živého.
Nastala pro mne doba oťukávání kynologického světa i z té druhé stránky. Výcvik nám šel s chovatelským světem svodů a výstav jsme se seznamovali. Bylo to zajímavé a poučné pro celou naši rodinu. Získávali jsme nové přátele, s přibývajícími úspěchy je pak zase ztráceli. Sama, jak jsme pro jeho povahu ARROWOVI doma říkali, jsme všichni milovali, vždyt' to byl "bratříček našeho syna ". Teprve když jsme si v roce 1991 domů odváželi z Dortmundu titul Světový vítěz, mi jaksi došlo, že asi náš člen rodiny nebude jen tak obyčejný pes. Vrhli jsme se s manželem do diskuse na téma chovatelství a pokračování historie briardů v naší rodině a já si prosadila svou vysněnou černou fenu.
Další kapitola našeho briardího románu měla jméno CONSUELA. Byla princezna od prvních dnů. A tak dostala přízvisko "princezna Sisi". Starého Sama provokovala, byla zblázněná do dětí, milovala a miluje doted' vše živé. Byla od začátku úplně jiná než náš pes. Výcvik brala jako dovádění a sport, proto jsem ji nikdy nedovedla vést k takové disciplíně jako starého psa. Byla to prostě naše Sisi.
Po třech letech výstav a chovatelských akcí nastalo rozhodování - fena musí mít aspoň jedenkrát v životě štěňata a naše princezna potřebuje ženicha s dostatečnýma přednostma. A tak se jelo za Světovým vítězem do Belgie. Štěňátek bylo požehnaně, všechna se dostala do rukou zkušených pejskařů a chovatelů. Když se po roce začaly naše děti objevovat na chovatelských akcích, věděla jsem, že náš život nabral jiný směr - psí svět. Shodou okolností nám doma zůstala pracovitá a velmi temperamentní Scarlet ( ASQUITH), a ta později obohatila náš život o spoustu „pasteveckých“ zážitků, neboť v sobě dosud nesla velmi živou pastýřskou náturu. Své dovednosti si denně trénovala na našem králíčím beranovi – modrém Murcovi.
Při druhém vrhu jsme vybírali zodpovědněji a důsledněji. Naše radost z dalších miminek byla však přistíněna jednou nepříjemnou vzpomínkou. I pejsi jsou tu s námi jen krátkou dobu. Náš nenahraditelný Sam tu najednou nebyl, proto zůstala největší neposeda z vrhu - temperamentní a neúměrně veselá Sagal ( BEAD LILAC). Ta, jako by se snažila vynahradit nám naši ztrátu, prosazuje se nejen doma v rodině, ale hlavně sklízí úspěchy i na výstavách.
Psí svět má své vlastní stránky, které "normálnímu" životu zůstávají skryty. Další rozměr našemu rodinnému životu poskytl import již dospělých, velice úspěšných a nadějných fen DONY Vigo a CLARY Kasiterit. A tak jsme společně s jejich bývalými majitelkami přivedli na svět řadu briardíků, kteří, doufejme, budou šířit věhlas briardímu plemeni.
Čas se nezastaví, briardí život plyne spolu s naším. V roce 2000 porodila naše Scarlet černoušky – malá GINGER a GOSHAWK se dnes začínají ve třídě mladých ukazovat jako velmi slibní zástupci plemene. Další vrh již po Sagal je také na světě, máme doma černoušky i plaváčky a spolu s jejich novými majiteli plánujeme jejich další psí život.
Naše další děti se postupně doslova a do písmene rozletěli po celém světě a teď jen trpělivě čekáme, jak se budou vyvíjet jejich další osudy a chovatelská kariéra.V životě není všechno tak jak si plánujeme. Znovu zažíváme trpké chvilky smutného loučení. 24.12.2001 nás naše Scarlet opustila. Navždy zůstane v našich srdcích a myslích zapsaná jako nejstatečnější pes, kterého jsme kdy poznali. I v posledních chvílích svého života zůstala hrdým a kralujícím briardem naší psí smečky.
A co je na celé briardí historii nejkrásnější ? Spolu s našimi přáteli po celé Evropě a dnes i na americkém kontinentě si vyměňujeme zkušenosti, sledujeme úspěchy svých potomků a dělíme se o trápení, která také k pejskům patří. A to všechno se zvládá ve velké psí rodině líp a radost je pak několikanásobná.
Všem hodně úspěchů přeje za všechny z chovatelské stanice NADINA SIS
Bylo to setkání letmé, ale mně se zapsalo do paměti okamžitě. Jako člověka, kterého provázejí psi od dětských let, jsem hned věděla, že toto plemeno si pořídím jednou určitě.
Věci dostaly rychlý spád a následující 4 roky jsem se musela psů vzdát úplně - narodil se syn, studovala jsem vysokou školu, připravovala se na státnice, dodělávala závěrečnou praxi. Když se mne můj muž zeptal, co bych si po tak úporném kolotoči posledních let představovala jako dostatečnou odměnu a dar ke státnicím, vyslovila jsem své zbožné přání - mít konečně po tak dlouhé absenci psa. Nastal problém - které plemeno ? Musel to být v prvé řadě velký pes, pak dostatečně psychicky vyrovnaný ( máme malého syna, bydlíme v centru města a musí mít předpoklady pro sportovní výcvik - můj velký koníček) a mým snem byla právě dlouhá srst. Takže výsledné rozhodnutí nemohlo být jiné než briard.
Pak to šlo celkem hladce. Protože jsem se znala z kynologických akcí s MVDr.D.Kocúrovou, obrátila jsem se na ni o radu. V té době se očekával nadějný vrh po CLAUDINE z Ecolonu ze zahraničního krytí, optala jsem se pana Dr.M.Vigaše o možnost koupení štěněte z tohoto spojení. Po letech jsem se dozvěděla o tvrdém rozhodování a prověřování mých kynologických kvalit ze strany chovatele. Nevyšla jsem z něho zrovna néjlépe - pokud je dvouletý pes v mých rukách připraven na zkoušky typu ZVV3, asi mám dost tvrdé metody a tudíž pro briarda nepřijatelné ! Ale nakonec jsme si pro štěně jeli. Druhá vlna pesimismu padla na chovatele, když mne shlédl ve dveřích ta osoba vážící 44kg chce zvládnout briarda a ještě psa ? Asi jsme panu Vigašovi na klidu nepřidali. Domů jsme si odváželi plavé psisko výzorem medvěda ( jela jsem původně pro černou fenu), s povahou silně dominantního psa - velitele všeho živého.
Nastala pro mne doba oťukávání kynologického světa i z té druhé stránky. Výcvik nám šel s chovatelským světem svodů a výstav jsme se seznamovali. Bylo to zajímavé a poučné pro celou naši rodinu. Získávali jsme nové přátele, s přibývajícími úspěchy je pak zase ztráceli. Sama, jak jsme pro jeho povahu ARROWOVI doma říkali, jsme všichni milovali, vždyt' to byl "bratříček našeho syna ". Teprve když jsme si v roce 1991 domů odváželi z Dortmundu titul Světový vítěz, mi jaksi došlo, že asi náš člen rodiny nebude jen tak obyčejný pes. Vrhli jsme se s manželem do diskuse na téma chovatelství a pokračování historie briardů v naší rodině a já si prosadila svou vysněnou černou fenu.
Další kapitola našeho briardího románu měla jméno CONSUELA. Byla princezna od prvních dnů. A tak dostala přízvisko "princezna Sisi". Starého Sama provokovala, byla zblázněná do dětí, milovala a miluje doted' vše živé. Byla od začátku úplně jiná než náš pes. Výcvik brala jako dovádění a sport, proto jsem ji nikdy nedovedla vést k takové disciplíně jako starého psa. Byla to prostě naše Sisi.
Po třech letech výstav a chovatelských akcí nastalo rozhodování - fena musí mít aspoň jedenkrát v životě štěňata a naše princezna potřebuje ženicha s dostatečnýma přednostma. A tak se jelo za Světovým vítězem do Belgie. Štěňátek bylo požehnaně, všechna se dostala do rukou zkušených pejskařů a chovatelů. Když se po roce začaly naše děti objevovat na chovatelských akcích, věděla jsem, že náš život nabral jiný směr - psí svět. Shodou okolností nám doma zůstala pracovitá a velmi temperamentní Scarlet ( ASQUITH), a ta později obohatila náš život o spoustu „pasteveckých“ zážitků, neboť v sobě dosud nesla velmi živou pastýřskou náturu. Své dovednosti si denně trénovala na našem králíčím beranovi – modrém Murcovi.
Při druhém vrhu jsme vybírali zodpovědněji a důsledněji. Naše radost z dalších miminek byla však přistíněna jednou nepříjemnou vzpomínkou. I pejsi jsou tu s námi jen krátkou dobu. Náš nenahraditelný Sam tu najednou nebyl, proto zůstala největší neposeda z vrhu - temperamentní a neúměrně veselá Sagal ( BEAD LILAC). Ta, jako by se snažila vynahradit nám naši ztrátu, prosazuje se nejen doma v rodině, ale hlavně sklízí úspěchy i na výstavách.
Psí svět má své vlastní stránky, které "normálnímu" životu zůstávají skryty. Další rozměr našemu rodinnému životu poskytl import již dospělých, velice úspěšných a nadějných fen DONY Vigo a CLARY Kasiterit. A tak jsme společně s jejich bývalými majitelkami přivedli na svět řadu briardíků, kteří, doufejme, budou šířit věhlas briardímu plemeni.
Čas se nezastaví, briardí život plyne spolu s naším. V roce 2000 porodila naše Scarlet černoušky – malá GINGER a GOSHAWK se dnes začínají ve třídě mladých ukazovat jako velmi slibní zástupci plemene. Další vrh již po Sagal je také na světě, máme doma černoušky i plaváčky a spolu s jejich novými majiteli plánujeme jejich další psí život.
Naše další děti se postupně doslova a do písmene rozletěli po celém světě a teď jen trpělivě čekáme, jak se budou vyvíjet jejich další osudy a chovatelská kariéra.V životě není všechno tak jak si plánujeme. Znovu zažíváme trpké chvilky smutného loučení. 24.12.2001 nás naše Scarlet opustila. Navždy zůstane v našich srdcích a myslích zapsaná jako nejstatečnější pes, kterého jsme kdy poznali. I v posledních chvílích svého života zůstala hrdým a kralujícím briardem naší psí smečky.
A co je na celé briardí historii nejkrásnější ? Spolu s našimi přáteli po celé Evropě a dnes i na americkém kontinentě si vyměňujeme zkušenosti, sledujeme úspěchy svých potomků a dělíme se o trápení, která také k pejskům patří. A to všechno se zvládá ve velké psí rodině líp a radost je pak několikanásobná.
Všem hodně úspěchů přeje za všechny z chovatelské stanice NADINA SIS
Mgr. Naďa Střalková |